Česká média ...i slova jsou činy

O Davidu Rathovi a jeho kauze jsme četli téměř vše. Víme, že běhá po vězeňském dvoře, v kolik vstává, co jí, jak probíhal jeho přesun do Poslanecké sněmovny a řadu dalších zbytečností nepotřebných k životu.

Proč? Příběh Rath přesně zapadá svou razancí do mediální logiky. Média za poslední dekádu výrazně zúžila svou tematickou agendu. Jedno velké téma se prolíná všemi hlavními sdělovacími prostředky a do určité míry vytlačuje témata další. Média navíc seriálem Rath (nebo snad Jak se mají Rathovi?) tyjí ze silných stereotypů, ve kterých naše společnost žije – „politika je špinavá, zkorumpovaná hra“, „politici jsou prospěcháři“. To dává kauze sílu.

Rath navíc dlouhodobě nepatřil k novináři nejoblíbenějším politikům. Ponechme stranou, jestli oprávněně či nikoliv. Nabízí se nepopulární otázka, zda média tak trochu nehrají hru „piky, piky, Rath“ nebo lépe „opla nepla“? Zločin, který měl Rath spáchat, je neomluvitelný a bezprecedentní a rozhodne o něm soud. Zamysleme se ale, jak zdánlivě lehce byla odstartována mediální lavina a čím to je? Jak snadno a rychle se z poslance stane veřejný nepřítel číslo jedna, od kterého se všichni distancují? Řada informací, které se k nám dostávají z některých médií, je navíc nepodložená, z neznámých zdrojů, často na úrovni hypotéz a interpretací. Kauza kromě toho přináší řadu vizuálně zajímavých momentů, kterých se rády chopí televize i bulvární média: Rath ve vězeňském, Rath v poutech, Rath hlídaný v Poslanecké sněmovně, Rath eskortovaný. Vizualizace, které mají něco společného: ponížení politické moci, moci, která se vzpínala nad námi. Tato média navíc chtějí uspokojit svá publika, věnovat kauze velký prostor, neboť prostor a umístění jsou hodnocením tématu, a často nemají, jak ho vyplnit.

I přes zdánlivě otevřenější komunikační toky spojené s novými médii žijeme v době, kdy je snadné zavrtět psem. Rituální součástí mediálních skandálů jsou konspirační teorie. Kdo za celou kauzou je? Kdo ji nachystal a spustil? Podobnou, téměř paranoidní myšlenku najdeme také u teorií médií. Molotch a Lesterová kdysi ve své práci News as Purposive Behavior (Zprávy jako účelové chování) přišli s představou, že za medializací každé zprávy vždy někdo stojí. Buď hlavní aktér příběhu, jemuž slouží k vlastní propagaci, nebo, v případě skandálů, někdo třetí, který má užitek ze skandalizace svého protivníka.

Myšlenka mediokracie, kdy se úplně vše děje pro média, je mírně přitažená za vlasy a značně zjednodušující. Nicméně mediální skandalizace je v dnešní době nejen součástí politických strategií, ale také součástí odvětví public relations, odvětví, které je pro většinu běžných občanů skryto a opředeno tajemstvím.

Jen málo lidí, kteří se nemotají kolem světa médií či politiky, má představu, co vše se odehrává v zákulisí, kolik lidí a agentur se živí snahou ovlivňovat média přímo či nepřímo inscenací zajímavých událostí. Takže by se při pohledu na kauzu Rath mohla nabízet otázka, zda za policejní akcí nestojí strategie killing the story – zabít, či česky lépe: „překrýt příběh“. Nešlo opravdu mimo jiné o to, překrýt jiné události veřejného života, kterým se dostávala mediální pozornost? Na druhou stranu lze ale jednoduše namítnout – prostě to tak vyšlo, události se tak seběhly. Uvidíme ale, jestli média udrží pozornost u Rathova případu i tehdy, když se dostane do „nudnější“ fáze. Ostatně. Vzpomene si ještě dnes někdo na kauzu Janoušek?

Tomáš Trampota
Autor je ředitelem Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK
Publikováno s laskavým souhlasem autora
Zveřejněno v deníku Hospodářské noviny, 7.6.2012, str. 10