Česká média ...i slova jsou činy

V rozmezí pouhých dvou dnů – v sobotu při přednášce na VŠE a v pondělí na ideové konferenci jihočeské  ODS –  přišel Václav Klaus s tézí, že jednou z hlavních příčin, proč naše země hospodářsky nevzkvétá a HDP klesá téměř o dvě procenta,  je nedostatek ekonomicky vzdělaných ministrů ve vládě. A hned začal na prstech obou rukou vypočítávat, kolik erudovaných ekonomů měl ve vládě on.
Přesto si s jistou mírou nadsázky  dovoluji  tvrdit, že dobře míněnou radou střílel vedle. Jako staří generálové, když chtějí vyhrát nové bitvy zastaralou technikou.
Ekonomů ve vládě zapotřebí je, to Václavu Klausovi upřít nelze -  avšak jeden, dva by bohatě stačili. Zbytek křesel, snad kromě resortu kultury, by měli obsadit deaktivovaní policisté. Nikoli plukovníci, ti si své hodnosti obyčejně vysedí na schůzích, ale nižší šarže s praktickými  zkušenosti s vyšetřováním  hospodářské kriminality. Ne aby v kabinetu ohlídali jeden druhého, ale proto, že jim to logicky pálí, a že u každé veřejné či státní zakázky  dokáží  stanovit optimální cenu, ačkoli tzv. odborníkům ověnčeným tituly se to nedaří.  
Pandury, CASA, Promopro, aktuálně letecká záchranka  atd.,  tam všude  do haléře přesně věděli,  kolik co mělo stát,  a to s takovou jistotou ,  až se ministru Kalouskovi protáčejí panenky.
Je sice hezká věc všechno zpětně šibalům spočítat, aby skončili za mřížemi, ale mnohem logičtější by bylo čelit machinacím už dopředu. To by se ovšem policisté museli podílet na rozhodování o  zakázkách  ještě před uzavřením patřičných obchodních smluv. V pozicích ministrů, nebo prvních náměstků,  by k tomu měli ideální příležitost.  Námitka, že nemohou rozumět všemu, je lichá. Ministerstva beztak vynakládají těžké milióny za drahé externí posuzovatele. Nahradili by je ostřílení, a mnohem  levnější  soudní a policejní znalci. Ti se ve všem vyznají.
Jenomže chtějte racionální postup od politické vlády, která, aby vůbec jakž takž držela při sobě, musí zahrnout minimálně všechny předsedy a některé místopředsedy koaličních stran. A mezi nimi, bohužel,  policisté, ani tajní,  nejsou.  
Aspoň kdyby premiér racionálně využil potenciálu jediného expolicisty, kterého ve vládě má, plk. Kubice, a přidělil mu něco jiného, než obligátní vnitro - například hospodářství. MUDr. Kuba by se mohl pokusit vyléčit kulturu, zatímco paní Hanáková by přenastavovala procesy na vnitru.
Ale takovou perestrojku od premiéra očekávat nemůžeme. Měl by tedy aspoň vyslyšet konzervativní radu Václava Klause.  Ekonomové by nakonec byli ve vládě přece jenom užitečnější, než současné profesní složení kabinetu.

Jan Dvořák

Měnová reforma před šedesáti lety byla logickým vyvrcholením komunistického ekonomického diletantismu. Komunisté ukradli lidem miliardové majetky, odmítli platit dluhopisy, a přesto přivedli ekonomiku ke zhroucení. Jednou z příčin tohoto kolapsu bylo i zcela nesmyslné protěžování těžkého průmyslu a výstavba železáren v Košicích by mohla kandidovat na titul hospodářský zločin století. 

Československý politik Ladislav Feierabend ve svých pamětech píše, že skoro plakal, když si jako národohospodář uvědomoval, jak bohatá mohla být republika (Československá) a jak bohatý mohl být každý, kdo by chtěl pracovat. Také se ostře pustil do komunistů za to, že jejich pětiletý plán kladl důraz na těžký průmysl na úkor lehkého a spotřebního, který byl vždy páteří hospodářského života českých zemí.

Je samozřejmé, že čeští a slovenští komunisté plnili příkazy z Moskvy od soudruha Stalina, a tak když dostali z Kremlu rozkazem budování těžkého průmyslu, tak poslechli. To, že to bylo proti ekonomickým zájmům našich zemí, je nijak netrápilo. A tak došlo i na stavbu Východoslovenských železáren (VSŽ) v Košicích, což asi vymyslel člověk, který završil svoje vzdělání ve třetí třídě základní školy. Bývalo zvykem, že hutě se stavěly v místech, kde se těžilo uhlí nebo železná ruda, ideálně obojí. Proto naši předkové založili železárny na Kladně a v Ostravě, v místech těžby černého uhlí. Ložiska železné rudy, jak je známo, se na našem území prakticky nevyskytují. V Košicích a v okolí ovšem není ani uhlí ani ruda a toto místo mělo i nedostatek vody. Stavět v takovém místě železárnu byla hloupost přímo výstavní. Je logické, že výroba železa v Košicích se prodražuje o dopravu surovin, a taková výroba není v normálních ekonomických podmínkách rentabilní.

VSŽ mají v současné době amerického majitele, který logicky chtěl zdejší výrobu výrazně omezit. Až teprve ponížená cesta slovenského premiéra Roberta Fica do USA, který majitelům železáren nasliboval hory, doly včetně daňových prázdnin, změnila názor současných vlastníků, a ti slíbili, že nejméně pět let výrobu ve východoslovenské metropoli zachovají. Ovšem vypadá to tak, že konec tohoto zločinného komunistického nesmyslného experimentu se pouze oddálil.    

Jan Ziegler

Zveřejněno na blogu iDNES.cz.

Návrh ministerstva dopravy mně pořádně zvedl ze židle. Nádraží a další staniční budovy mají přejít z Českých drah na Správu železniční dopravní cesty. To je logický a rozumný krok, horší však je, že ČD za to mají dost šest a půl miliard korun. To by byl zločin!  

Rozdělení původních Českých drah na státní podnik Správa železniční dopravní cesty (SŽDC), která má na starosti železniční tratě a jejich údržbu a akciovou společnost České dráhy, jež je jednou z mnoha dopravních společností, byl krok správným směrem.

Nelogické ovšem bylo, že ČD zůstaly nádraží a další staniční budovy. V budoucnu by tak mohl nastat paradox, že zatímco by provoz na konkrétní trati zajišťovaly například Arriva nebo RegioJet, tak budovy by patřily konkurenci.

Na nádražích jsou nyní dokonce cestující jiných společností než ČD vykazováni z čekáren, protože ty prý jsou jenom pro ty, co s nimi jezdí. Proto bude vlastnictví drážních budov SŽDC logické. Ovšem je nemorální, aby České dráhy dostaly za majetek, který jim přidělen zadarmo šest a půl miliardy korun! To by dokonce bylo protizákonné a mohlo by to být vnímáno jako nedovolená podpora a porušení rovných pravidel. ČD by totiž získaly neoprávněnou výhodu a pravdu má v tomto případě ministr financí Miroslav Kalousek, který řekl, že je pro něj nepřípustné, aby jedna státní instituce platila druhé. Řešením je tedy bezúplatný převod staničních budov na SŽDC nebo maximálně prodej za nějakou symbolickou cenu.

Konkurence na drahách je potřebná. Dokazuje to zážitek mého kamaráda, který jel z Prahy do Ostravy z ČD první třídou v Pendolinu a zpátky pak v třídě Premium společnosti Leo Expres. A podle něj bylo cestování v soupravě Leo Expresu s maximálním komfortem, polohovatelnými sedačkami, s 2 teplými a 2 studenými nápoji a občerstvení včetně dezertu zdarma, bylo o hodně lepší než s Pendolinem ČD. Navíc bylo nejlepší cestování s Leo Expresem o dvě stovky levnější než nejlepší cestování s ČD.  
 
Jan Ziegler

Zveřejněno na blogu iDNES.cz.

Vytýkat Putnovy jeho transparent je ubohost. Každý má nárok, jak hezky řekl premiér Petr Nečas, na pitomost a Zemanův „virózní“ výstup u korunovačních klenotů nebo jeho sprosté urážky názorových oponentů jsou daleko horší než Putnovo video s transparentem. 

Martin C. Putna má nárok na profesuru, což potvrdil svoji dlouholetou odbornou vědeckou prací. Tu ovšem nemohou hodnotit amatéři, nýbrž odborníci a nejen ti čeští, ale i zahraniční, kteří mají v kulturní antropologii renomé. A ti docenta Putnu doporučili za profesora, což je pro mě rozhodující.

Představa, že někdo nemá být profesorem jen proto, že je mně osobně nesympatický, je úděsná a vychází z bolševické mentality. Mně osobně je nesympatický Jan Keller. Nesouhlasím s jeho názory, ovšem upírat mu titul profesora sociologie by mně nenapadlo ani v nejmenším.

Putnovy tolik propírané transparent a video jsou zcela nevinnou záležitostí. Představa, že bychom si neměli dělat legraci z politiků a Rusů je idiotská, zbabělá a nedemokratická. Žijeme ve svobodné společnosti a tak ať je Putin terčem vtipů. Britský premiér Winston Churchill se dokázal smát svým karikaturám a má dojem, že tato vlastnost být nad věcí, fanatickým Zemanovcům jaksi chybí. Komunistická mentalita je v nich opravdu hodně zažraná, ale ve skutečnosti jsou to ubožáci, kteří nemají smysl pro humor.  Nechtěl bych se dočkat návratu časů s paragrafy trestního zákona typu hanobení představitelů socialistické soustavy.

Pobavili mně také neználci, kteří tvrdí, že prezidentská pravomoc jmenovat profesory vyplývá z Ústavy. Nikoliv! Jedná se pouze o vysokoškolský zákon, podle kterého prezident de facto svým podpisem pouze potvrzuje předchozí rozhodnutí odborníků. To se dá změnit jednoduchou novelou zákona a prezidentův podpis by pak už nebyl k jmenování profesorů nutný.

Přesně to navrhuje ministr školství Petr Fiala a já s ním souhlasím.

Vyřizovat si s někým účty tímto způsobem je podle a nízké. To dělali komunisté. Dokonce i císař František Josef I., který měl stejný problém se Zdeňkem Nejedlým neblahé paměti, to vyřešil šalamounsky. Jeho jmenování profesorem odložil o rok.    
 
Jan Ziegler

Zveřejněno na blogu iDNES.cz.

Návrh zákona o dětské skupině velmi vítám, každá nově vytvořená alternativa k nedostatkovým
mateřským školám je dobrá. Na vládě jsem ale také požádala ministra zdravotnictví o přípravu
změny vyhlášky o hygienických požadavcích na školská zařízení. Vyhláška některými až
nesmyslnými požadavky na metry čtvereční a rozestupy mezi věšáky na pyžama znemožňuje obcím
přijímat do školek více dětí.

Karolína Peake (LIDEM), vicepremiérka Vlády ČR

Představit nabídku společnosti Westinghouse na dostavbu temelínské elektrárny a seznámit se s potřebami jihočeského regionu . To byl cíl cesty generálního ředitele a prezidenta společnosti Westinghouse Electric Company Dannyho Rodericka, který společně s vysokými představiteli společností Metrostav a I & C Energo  navštívil v úterý 21. května  jižní Čechy. Delegace zde jednala s významnými zástupci místní ekonomické a politické sféry o přínosu nabídky Westinghouse na dostavbu jaderné elektrárny Temelín pro jihočeský region.
Šanci na vítězství v tendru má Westinghouse velikou, protože po předběžném hodnocení tendru společnosti ČEZ vede nad svým ruským soupeřem. Podle předběžných výsledků má výrazný náskok v oblasti technologie a bezpečnosti svého reaktoru AP1000. A tento náskok ruská strana prakticky nemá šanci dohonit.    
„Českým občanům chceme zajistit bezpečnou a spolehlivou energii z našeho reaktoru AP1000,“ uvedl Danny Roderick na tiskové konferenci v Českých Budějovicích. Ten dále slíbil masivní zapojení českých firem do výstavby dalších dvou reaktorů v Temelíně.
Seriál jednání byl zahájen setkáním s českobudějovickou společností I & C Energo, která patří k významným jihočeským firmám. I & C Energo byla původně ve vlastnictví Westinghouse a má za sebou 18 let zkušeností s pracemi na prvních dvou temelínských blocích. Westinghouse tuto firmu kvalifikoval mezi své dodavatele a díky tomu měla šanci pracovat na projektech v jaderném průmyslu v ČR i v Evropě. Jednalo se o vzájemně výhodnou spolupráci, kdy I & C Energo měla možnost získat zkušenosti s technologií Westinghouse, na druhé straně Westinghouse rozšířil svou základnu pro působení v českém jaderném průmyslu.
Pokud ve výběrovém řízení na dostavu JE Temelín zvítězí reaktor AP1000, I & C Energo bude mít na starosti dodávku a instalaci elektrických kabelů, instalaci a testování kontrolních a řídicích a elektrických systémů a rovněž projekt, dodávku, instalaci a testování systému pro monitorování radiace.
Delegace se dále setkala s řadou regionálních politických lídrů, mezi nimi s Jiřím Zimolou, jihočeským hejtmanem, Tomášem Jirsou, senátorem a starostou Hluboké nad Vltavou, a s Jurajem Thomou, primátorem Českých Budějovic. Zástupci Westinghouse společně se svými českými partnery také jednali s představiteli Jihočeské hospodářské komory. Danny Roderick na jednáních ocenil průmyslové kapacity v jižních Čechách a zavázal se, že Westinghouse bude pokračovat ve snahách zapojit více místních firem do dodavatelského řetězce pro elektrárnu AP1000. Za tímto účelem se bude v Českých Budějovicích na konci června konat dodavatelské sympozium.
Významnou úlohu by v případě amerického vítězství v tendru hrál Metrostav, který předpokládá zapojení jihočeských stavebních firem v roli subdodavatelů. „Vedle zajištění celé stavební části, která představuje asi třetinu z celého projektu, bychom měli zodpovědnost také za zpracování veškeré dokumentace nutné pro přípravu stavby,“ upřesnil Petr Procházka, ředitel projektu Temelín 3,4 v Metrostavu. „Proces výstavby AP1000 s modulárním systémem je velmi efektivní a výrazně se při něm snižují náklady,“ dodal.

JAN ZIEGLER  

Podporuji návrh zákona o dětské skupině v rámci nabídky rozšíření služeb péče o děti
v předškolním věku. Programovou prioritou strany LIDEM je maximálně provázat možnosti slaďování
profesního a soukromého života rodin v ČR. Úkolem státu je maximální podpora nabídky služeb
péče o předškolní děti, legislativní podpora flexibilních forem zaměstnávání, daňová uznatelnost
služeb péče o předškolní děti a daňové bonusy pro rodiče, kteří vychovávají své děti a současně
vykonávají pracovní činnost, jsou tedy daňovými poplatníky. Jsem si vědoma toho, že předkladatel
zákona (MPSV) nechce suplovat mateřské školy. Vzdal se však zcela ambice na jakékoli vzdělávání
dětí, které se chystají na vstup do základní školy. Z dětské skupiny se při vší úctě k ní může stát
pouhá „hlídací služba“ pro rodiče, kteří měli tu smůlu a nepodařilo se jim umístit své dítě do mateřské
školy. Proto nemohu souhlasit s myšlenkou, že dětská skupina by měla být určena pro děti od
jednoho roku až do nástupu do základní školy (tedy do šesti, v případě odkladu povinné školní
docházky až do sedmi let). Stále více se totiž potýkáme s tím, že řada dětí není k tomuto kroku
dostatečně připravena. Spousta učitelek prvních tříd o tom ví své. Jsem toho názoru, že každé dítě
by mělo před nástupem do první třídy alespoň rok navštěvovat mateřskou školu s rámcovým
vzdělávacím programem. V současné době není uzákoněna povinná předškolní docházka. Jsem ale
přesvědčena, že je to chyba. Pokud se nepodaří povinnou předškolní docházku uzákonit, mělo by
MPSV dle mého názoru přistoupit na myšlenku, že dětská skupina bude určena pro děti do pěti let,
přičemž ten poslední rok před školou budou navštěvovat výhradně mateřskou školu.

Dagmar Navrátilová, poslankyně LIDEM

Prezident Zeman musí být ve skutečnosti tajným spojencem Nečasovy vlády. Místo toho, abychom veřejně debatovali o dramatickém faktu, že je naše země v nejdelší hospodářské recesi v novodobé historii, řešíme, zda kandidát na profesorský titul může beztrestně napsat na plakát slovo „buzna“. Tomu se říká krásně odvedená pozornost.

Mimochodem, samozřejmě že to napsat může. Zejména v kontextu, ve kterém to pan Putna učinil. Máme parlamentní demokracii, která zahrnuje svobodu slova a projevu. Žijeme v jednadvacátém století a politici nemají právo někoho trestat za účast a projev na pravidelném pochodu, který podporuje práva sexuální menšiny. A už vůbec to nemůže souviset s udělováním akademických titulů. Pevně doufám, že zvítězí zdravý rozum a akademická svoboda, načež pan prezident Martina C. Putnu profesorem jmenuje. V opačném případě stojí za úvahu, zda by nebylo opravdu lepší, aby profesory napříště jmenovali rektoři. Tak, aby se udělování profesorského titulu zbytečně nepolitizovalo a nestalo nástrojem mocenského tlaku na ovlivňování veřejného působení akademiků. Stačí k tomu jednoduchá novela běžného zákona.

Ale zpět k ekonomice.

Kdysi se v Česku říkalo, že pesimista je ten, kdo si myslí, že hůř už být nemůže, zatímco optimisté věří, že může, neboť pokrok si vždycky cestu najde. Smutný vtip z časů Milouše Jakeše se nyní vrací, jen v trochu obměněné podobě. Až před nás znovu předstoupí premiér Petr Nečas a jeho úsměv obnoví svou obdivuhodnou šíři, určitě přijde se zprávou, že jsme konečně na dně. Tedy že se od něj odrážíme. Že čísla o vývoji ekonomiky, při kterých vás polije studený pot, jsou vlastně onou radostnou zvěstí – konečně je to tak hrozné, že každá další změna už může být jenom k lepšímu.

Zatím však všechny řeči o tom, že jsme se odrazili ode dna, připomínají efekt po skoku do vypuštěného bazénu. Předběžný odhad vývoje českého hospodářství v letošním prvním čtvrtletí ukazuje, že česká ekonomika zůstává na šikmé ploše, ale sklon je stále strmější. Už jsme se sesunuli o 0,8 procenta HDP níže, než jsme byli na konci loňského roku. Je to dokonce strmější sešup než ve Španělsku nebo Itálii, které jsou každý den v novinách v negativních souvislostech. Hůř – ale ne moc - je na tom jen Kypr, který v posledním čtvrtletí klesl o 1,3 procenta. A nejspíš i Řecko, jehož čísla v evropských statistikách zatím chybí.

Musíme tedy ještě pár dní počkat, než si potvrdíme, zda pravice splnila, co slíbila, že nepůjdeme „řeckou cestou“. Nanejvýš však půjdeme jen kousek vedle.

Otázka zní ve skutečnosti jinak – jak dlouho ještě budeme mít pravicovou vládu, která nejenže ekonomice nepomáhá, ale vysloveně škodí? A necháme stranou, zda tím něco sleduje, nebo jí jen věci přerostly přes hlavu. Vidíme však aktivní příspěvek k poklesu hospodářství, přinejmenším ve dvou směrech. Tím prvním je škrtací mánie, která vede ke každoročnímu ořezávání nejen dávek a veřejných služeb, ale i nutných investic. Rozsah těchto zásahů vidíme třeba na vývoji českého stavebnictví, které se v březnu propadlo meziročně o více než 10 procent (bytová výstavba o 20 procent), a v poslední době i v průmyslu, který klesl o 6 procent. Vláda přesto sází jeden stomiliardový deficit za druhým. Podíl státního dluhu k HDP, který se za nás dlouhodobě držel 28 procent, zvyšuje bezmála na dvojnásobek. Na konci letošního roku to může být už 48% HDP. V kontextu zadlužovacího sprintu Nečasovy vlády působí všechny debaty o tzv. ústavní dluhové brzdě, která má samozřejmě omezit až tu příští vládu, poněkud komicky.

Kdo to všechno zaplatí? To už vládu taky napadlo, a tak tím druhým aktivním příspěvkem k poklesu ekonomiky je zoufalá snaha nahradit klesající daňové příjmy zvyšováním daní a nejrůznějších povinných nebo nevyhnutelných plateb.

Když to sečteme, lidé přicházejí o práci, ale i z toho mála, co vydělají, jim stále víc sebere růst DPH, cen léků a nehorázné platby za to, co si ve skutečnosti předplatili prostřednictvím daní a pojistného. K tomu zdražování energií, nájmů, dopravy… Těžko se divit, že ekonomika je v šoku.

Ministerstvo práce a sociálních věcí nyní zveřejnilo analýzu vývoje příjmů a výdajů domácností, jejímž základem je zjištění, že v roce 2012 reálné mzdy klesly o 0,6 procenta. Kdo tedy posuzuje svoji mzdu podle toho, zda si za ni může koupit více než loni, ten zjistil, že koupit může méně. Vlastně si koupí ještě méně, než by se zdálo z této statistiky, protože lidé se cítí ohroženi a kdo může, odsunuje další část příjmů do rezervy na spořícím účtu.

"Domácnosti omezily nejen své zbytné výdaje, ale také nákupy základního zboží a služeb. Reagovaly tak na předchozí pokles svých příjmů a obavy z nezaměstnanosti i možných dalších restriktivních opatření," konstatuje pod tíhou faktů i samotná ministerská analýza.

Domácnosti se postí, v průmyslu se zastavily investice. Výrobci jsou zavlečeni do chmurného kruhu klesajících cen nikoliv proto, že je tam zavedla drsná soutěží s technologickými zázraky jako je tomu u chytrých telefonů nebo tabletů, ale protože není poptávka. Centrální banka má úrokové sazby na technické nule, ceny výrobců spadly pod nulu a vláda zvýšila DPH, aby dorazila i ty, kdo ještě mohou dýchat.

Ekonomický vývoj v posledních třech letech jasně usvědčil Nečasovu vládu z odpovědnosti za problémy tuzemské ekonomiky. Stačí se podívat na přiložený graf, který ukazuje vývoj HDP po jednotlivých čtvrtletích. Je zde jasná časová a věcná souvislost mezi zahájením reforem Nečasovy vlády a zpomalením růstu a posléze poklesem českého hospodářství. Byl to leden 2011, kdy Nečas a Kalousek spustili svůj daňový a rozpočtový balíček, v němž zvýšili sníženou sazbu DPH z 10 na 14 procent, omezili výdaje na platy ve veřejném sektoru a škrtli miliardy vládních investic. Reakce ekonomiky přišla hned ve druhém čtvrtletí 2011 a od té doby se zpomalování nezastavilo. Počátkem roku 2012 v reakci na další škrty přešlo do recese.

Odpovědnost domácích chybných reforem za útlum ekonomiky a rekordní nezaměstnanost je vidět i v mezinárodním srovnání. Ve střední Evropě máme nejhorší výsledky. Všem našim sousedům se v letech 2011-12 dařilo ekonomicky lépe.

Nečasova vláda nedokázala stabilizovat veřejné rozpočty, její reformy ale podrazily nohy domácí ekonomice a zvýšily nezaměstnanost. Stále totiž máme 100 miliardové roční schodky státního rozpočtu. Takto vysoký deficit přitom měla vláda vedená ČSSD jen jednou, v roce 2003, kdy financovala odstranění škod katastrofálních povodní ze srpna 2002 společně se sanací ztrát České konsolidační agentury.



K čemu je nám dobrá Nečasova vláda, která jen škodí a nemá žádné výsledky? To je otázka, která nesmí zapadnout.

Bohuslav Sobotka (ČSSD), předseda strany

Zveřejněno na blogu ČSSD.

Kdo dnes nebojuje proti korupci, nebo alespoň tento boj veřejně a nadšeně nepodporuje, je prý sám korupčníkem. Takhle zjednodušeně se dnes dá popsat hlavní dějová osa české politiky.
 
Místopředsedkyně vlády Peake chrlí jeden návrh za druhým, strategie stíhá strategii, česká Amnesty International je průběžně stále nespokojenější a česká média dnes a denně vnucují nejširší veřejnosti představu, že žije v korupcí prolezlém státě.

Nesdílím tento názor, stejně jako si nemyslím, že boj s korupcí má být stěžejní vládní agendou. Korupce je negativní a sžíravý společenský patologický jev, ne politický program. Politika má prosazovat návrhy, které omezují rozsah vlivu státu. Má pročistit podhoubí, ze kterého následně korupce vyrůstá, nemá produkovat návrhy zákonů na potírání korupce.

Konec konců jeden takový zákon letos v dubnu oslavil jednoroční výročí své existence - novela zákona o veřejných zakázkách. Skutečně napomohla snížení korupce či omezila prostor pro korupční jednání?

Tato novela vešla v platnost 1. dubna 2012 a do života ji vypravil ministr pro místní rozvoj Jankovský. Ten tehdy ve sněmovně prohlásil, že tento zákon reaguje na vysokou míru nedůvěry veřejnosti na způsob rozhodování státních orgánů v procesu zadávání a vyhodnocování nabídek ve výběrových řízeních na získání veřejné zakázky.

Realita je, jak se zdá, opačná. Snad se to dalo i čekat, neboť tomu tak vlastně je vždy, když chce legislativní aktivismus konat dobro.

Z ověřených zkušeností působí největší problémy to, že ona protikorupční novela omezila necenová kritéria a zdůraznila parametr nejnižší ceny. Teoreticky novela sice připouští i jiná než cenová kritéria, podstatná pro výběr nejvýhodnější zakázky, moc jich ale nenajdete

Fetišizace nejnižší ceny jde naproti zejména úřednickému alibismu. Kdo nabídne nejnižší cenu, ten zakázku získá, veřejnost nemůže nic namítat - takže hotovo dvacet.

V praxi to vypadá tak, že vítězem soutěže se stane firma, která nezřídka nabízí zhotovení zakázky až o 60 % laciněji, než je projektovaná cena. Tím se ale do vlastní pasti chytá jak vyhlašovatel zakázky (dle zákona musí vyhovět zájemci s nejnižší cenou), tak samotný vítěz.

Mnou dotázané firmy se příliš neliší ve svém odhadu. Tvrdí, že maximální rozptyl mezi zájemci o zakázku může být někde mezi 10 až 15 %, na samotné hraně rentability snad i kolem 20 %. Ten, kdo nabízí zhotovení zakázky o 50 nebo 60 %, tedy vědomě podvádí, a ví, že za takovou cenu se to prostě nedá udělat, aniž by nebyly zásadním způsobem porušeny všechny možné normy a postupy.

Tady především hledejme příčiny našeho údivu jak je možné, že se silnice rozpadá, když byla před nedávnem rekonstruována. Používají se materiály lacinější, či dokonce podřadné kvality, neplatí se dodavatelům, odvádí se vědomě nekvalitní práce.

Investora, zadavatele veřejné zakázky, má - kromě ceny - zajímat také sada jiných a stejně podstatných parametrů. Už má daný uchazeč něco za sebou? Jaké jsou na něho reference? V jaké kvalitě pracuje? Jak rychle? Jak řeší stížnosti a reklamace? To však, ve prospěch nejnižší ceny, bylo zákonem potlačeno.

A můžeme pokračovat, například snížením zákonných limitů pro zadávání veřejné zakázky. Roztál sníh a objevil se kus rozbité silnice. Chcete rychle opravit? Chyba lávky, jde-li o zakázku (nově) nad 3 miliony korun, musíte vyhlásit veřejnou soutěž, se všemi riziky: časovými i odvolacími.

Žádný z majitelů či ředitelů firem, nikdo dotázaný z místních samospráv, a dokonce ani nikdo z dotázaných na několika českých ministerstvech novelu zákona o zadávání veřejných zakázek nepochválil (což je takové milé slovo nahrazující robustnější výrazy, které dotazovaní použili). Dokonce mi jeden z majitelů menší stavební firmy přesně popsal, jak se to teď dělá.

A pozor, méně korupce tam rozhodně není.

PaedDr. Ivo Strejček (ODS), poslanec EP

Zveřejněno na blogu ODS.

V médiích se objevila úvaha, že by snad vláda zamýšlela dostavit Temelín s firmou Westinghouse a s touto dohodou že by se svezla dodávka stíhaček F-16 pro naše nadzvukové letectvo. K tomu mohu říci jen to – je to příliš krásné na to, aby to byla realita.

S produktem ruského Lukoilu, který se už čtvrt roku rozvaluje na Hradě a dělá jednu ostudu za druhou, je směr vykročený k Rusku zřejmý. Klaus tam mřil také, ale maskoval to uhlazeným projevem a euroskepticky střiženým nacionalismem. Až levice vyhraje volby a Zeman si osedlá jedno křídlo v sociální demokracii, budou mít Rusové dveře otevřené a nastane to, čemu se za dob studené války říkalo finlandizace: ve Finsku realizovali svoje zájmy, Finsko jim sloužilo jako zázemí, jako most na Západ a to by mohl být i náš osud. Proto jsou tak důležité všechny iniciativy vedoucí k prohloubení kontaktů se Západem. Gripeny jsou jistě skvělé stíhačky, ale jádro spojeneckého letectva je americké a co na tom, že máme dobré stroje, když se spojeneckých misí nemůžeme v plné míře účastnit. A kdyby Temelín dostavovali Rusové, vznikl by problém na desítky let dopředu.

Muselo by se to ale stihnout do voleb a to je velmi nepravděpodobné.

Po volbách povane vítr hlavně z východu.

Ondřej Neff, www.neviditelnypes.cz

Není to veselé čtení, když se z MF DNES dozvídáme, kolik tzv. nových poslanců, tedy těch, co před třemi lety poprvé vstoupili do sněmovny (bylo jich 114) je hrubě nespokojeno a prožívají frustraci.
Mnozí z nich se nemohou dočkat, až se opět vrátí k profesím vážených právníků, lékařů či inženýrů. Vadí jim neodbornost těch druhých, zdlouhavost projednávání, zbytečná žvanírna, házení hrachu na zeď atd. Podívejme se na složitou situaci služebně mladých poslanců trochu s nadhledem.
O čem to svědčí? O jejich slabé vůli, malé houževnatosti? Jistěže, ale zejména o přecenění vlastních předpokladů pro práci v zastupitelském orgánu.
Mnozí byli totiž jen málo poznamenáni praktickou politikou i na té nejnižší úrovni, nebo se ocitli na kandidátkách politických stran jako známé důvěryhodné osobnosti z regionů. Do sněmovny tak nováčci nastoupili s tou nejhorší výbavou pro optimální výkon poslanecké funkce, jaká může vůbec být - totiž se zátěží zkušenosti z úspěšného výkonu povolání. Čím zastávali vyšší post předtím, tím hůř pro ně bylo teď. Snaha o mechanickou aplikaci apolitických přístupů z „civilního“ života na řešení politických problémů v tak citlivém mikrosvětě, jakým sněmovna je, nemůže vést nikam jinam, než k rozčarování. S prostou logikou, nebo dokonce s obyčejným selským rozumem nemohou mít šanci.
Teď už to vědí. Chtělo by se říct: Pozdě, ale přece. Jenomže takové konstatování je málo. Na místě je, abychom i my, jako voliči přiznali značný podíl viny nejenom na frustraci poslanců, ale zejména na tom, že pro neschopnost adaptace na (pro ně)nové podmínky neodvádějí na patřičné úrovni svoji práci. Mnozí z nich se totiž stali oběťmi našeho neuváženého kroužkování, kdy se z jinak nevolitelné pozice dostali na přední místo a nová situace, s níž ani nepočítali, je zaskočila.
Teď už stříhají metr a údajně nechtějí mít v příštím období s parlamentem nic společného. Jen hrstička těch silnějších z nováčků se snaží pocit neuspokojení překousnout a pokusit se v novém postavení nalézt perspektivu a setrvat.
Je škoda, že snaha o nové tváře se, mírně řečeno, zvrtla. Místo začátečníků mohli ve sněmovně sedět lidé, kteří by beznaději hned tak nepropadli a křesla si patřičně vážili. Jenomže pro ně má veřejnost přičiněním médií posměšně míněné označení matadoři, pokud nechceme použít dnes už vyložené nadávky dinosaurové.
Parlament ovšem nepotřebuje žádné třasořitky a frustrované odborníky, kteří si doteď pletou poměry tam „venku“ s poměry tady „uvnitř.“
Zastupitelský sbor potřebuje profesionály jasné mysli a silných, zdravých žaludků. Ještě že máme takové, které ani ve snu nenapadne, že už by po třeti, po čtvrté či po šesté neměli kandidovat. Díky za Bendy, Kalousky, Sobotky, Filipy, Nečase… Z těch dvou stovek jich je šestaosmdesát vytrvalců, co neremcají, jako ti nevděční nováčci. Nemusí nic zvažovat, jak se o příštím angažmá s despektem vyjadřují někteří  z těch nových. Mají zváženo už dávno.

Jan Dvořák

Považuji za zcela nepřijatelné, aby prezident republiky zdůvodňoval odmítnutí jmenování
profesorem účastí M. C. Putny na Gay Pride s provokativním transparentem. V demokratické zemi
má každý, včetně vysokoškolských pedagogů, právo projevit veřejně svůj osobní názor. Zásadně
odmítám, aby kritériem pro odmítnutí jmenování profesorem byla odlišná sexuální orientace, projev
stanoviska, byť razantního, či osobní antipatie. Pan prezident by se nyní měl co nejdříve s panem
Putnou setkat a vše si osobně vyříkat.

Dagmar Navrátilová, poslankyně LIDEM

Nejlepší způsob, jak ukončit debatu o pravomocích prezidenta při udělování profesury, by bylo
dotažení reformy terciálního vzdělávání. Profesuru má udělovat konkrétní univerzita. Ne prezident
republiky. Politická selekce do akademických pravidel a svobod nepatří.

Karolína Peake, vicepremiérka a předsedkyně LIDEM

Poslanecká sněmovna hlasy poslanců vládní koalice prosadila nový občanský zákoník včetně jeho účinnosti od 1. ledna příštího roku. Od předkladatele jsme si opakovaně vyslechli zdůvodnění, jak důležitý a zásadní zákon to je, jak dlouho a jaké týmy právníků na něm pracovaly. Mělo tedy jít o normu dokonalou a dlouhodobě platnou. Komunističtí zákonodárci pro tuto normu nehlasovali také proto, že zásadně mění pohled na vlastnická práva, občanskoprávní vztahy a mění prakticky celé právo civilní.

Že ale nejde o zákon dokonalý, o tom svědčí vládní návrh zákona o převodu vlastnického práva k jednotkám a skupinovým rodinným domům některých bytových družstev. V novém občanském zákoníku totiž nejsou upraveny zvláštní podmínky pro převod bytů a skupinových rodinných domů z vlastnictví některých bytových družstev vzniklých před 1. lednem 1992. Nabytím účinnosti nového občanského zákoníku, tedy 1. lednem příštího roku, totiž dojde ke zrušení dosavadní zákonné úpravy vlastnictví bytů, a to včetně podzákonných norem, které s tímto souvisí. Neexistence právní úpravy by se týkala družstevních domů a bytů, které byly pořízeny se státní pomocí v těch případech, kdy členům družstev vznikne právo na převod jednotek do vlastnictví po 1. lednu 2014. Zákonem by také nebylo upraveno a vzniklo by proto mnoho nejasností při vypořádání dosud nesplacených úvěrů, které získala stavební bytová družstva v období od května roku 1959 do roku 1992. Problém by nastal také v případě družstevních bytů pořízených bytovými družstvy formou nástaveb a vestaveb na cizích budovách, u kterých se družstvo nestalo spoluvlastníkem budovy. Že se nejedná o zanedbatelný počet lidí, kterých se tato skutečnost může týkat, o tom vypovídají čísla Českého statistického úřadu, která hovoří o více než čtyřech tisícovkách bytů a dalších téměř 400 bytech v nástavbách a vestavbách.

Co by neexistencí zákonné úpravy po 1. lednu 2014 ještě mohlo nastat? Problémy spojené s vypořádáním úvěru ve vztahu mezi převádějícím družstvem, nabyvatelem a bankou v těch případech, kdy nedochází k převodu všech jednotek v domě. Dále problém v plnění povinnosti družstva vrátit poskytnuté státní příspěvky v případě, že by došlo k porušení dosud platných podmínek pro převody nástaveb a vestaveb v "cizích" domech. A hlavně by bytová družstva, která získala od státu bezúplatně pozemky, neměla povinnost je dále bezúplatně převádět nabyvatelům jednotek nebo skupinových rodinných domů či garáží.

Po upozornění mnoha občanů, bytových družstev i Sdružení nájemníků ČR tedy vláda přichází s návrhem zákona, který by měl výše uvedené nedostatky dořešit. Zákon začne Poslanecká sněmovna projednávat ještě na této, tedy probíhající 53. schůzi.

Otázkou zůstává, proč předkladatelé nedomysleli možné důsledky nového občanského zákoníku v oblasti bytového spoluvlastnictví již v době, kdy procházel legislativním procesem. Stovkám spoluobčanů tak mohli ušetřit nemalé obavy, tzv. právní nejistotu, při převodu družstevních bytů v době po nabytí účinnosti nového zákoníku.

Milada HALÍKOVÁ, poslankyně KSČM

Zveřejněno na serveru KSČM.

Budeme za pět let platit eurem, nebo nebudeme za pět let platit eurem? Prezident fandí euru, guvernér národní banky euru nefandí. Popravdě ale zní otázka jinak. Bude za pět let vůbec někdo platit eurem?

Ve skutečnosti máme úplně jiné starosti, než poněkud marnou diskusi o společné měně. Máme tady vysokou nezaměstnanost, špatnou a zcela marnou strukturu rozpočtu, nízkou míru investic, strukturální potíže české ekonomiky se spíše zvětšují, než aby byly řešeny. S tím vším souvisí euro jenom velmi okrajově.

Především ale o tom, zda budeme za pět let platit eurem nebo nebudeme za pět let platit eurem, nerozhodneme ani tak my sami. I kdybychom se ve snaze mít společnou měnu rozkrájeli, nebude nám to naprosto nic platné. Základní otázka totiž zní, zda za těch pět let bude ještě euro.

Osobně mám projekt společné měny celkem rád, je pohodlná a skýtá velké možnosti pro obchod. Ale měsíc od měsíce a rok od roku se stále více ukazuje, jak ošidná tato společná měna je a především, jak umí být nestabilní ekonomika, které chybí jedna noha obvyklého mixu hospodářské politiky. Oscar Lafontain, bývalý německý ministr financí, který byl ve funkci právě v době, kdy euro vstoupilo na scénu jako faktická reálná měna, dneska říká to, co někteří prohlašovali dávno. Řadě zemí chybí zoufale jejich vlastní měla, která by devalvací nebo prostě poklesem svého kurzu otevřela ekonomice prostor pro posílení konkurenční schopnosti. Pro některé země eurozóny se euro stalo koulí u nohy, která znemožňuje pohyb. Pro tyto ekonomiky je euro příliš silné.

Tady nejde o to, zda se podaří vyřešit řeckou, kyperskou, španělskou nebo portugalskou dluhovou krizi (a to nemluvíme o Slovinsku). To jsou epizody, které lze řešit, a protože jde o příznaky, vlastně je stačí zamalovat, zaretušovat. Přímočaře řečeno – stačí část z nich zaplatit a může se zase nějakou dobu jet dál. Rozhodující je však to, co stojí v pozadí a co jednou vždycky tuto retuš smázne. A to je fakt příliš odlišného vývoje ekonomik evropských zemí. Jednotlivá hospodářství států eurozóny jsou diametrálně rozdílná svou strukturou, směřováním, prostředím, způsobem růstu či poklesu, mají svoje specifické výhody a svoje naprosto odlišné nevýhody.

To jsou všechno problémy, které my nijak neovlivníme, nijak s nimi nepohneme. To si musí nejprve vyřešit eurozóna sama se sebou a uvnitř. A až bude jasné, co s tímto fatálním problémem udělá, pak se pojďme bavit o tom, kdy se k ní připojíme – pokud tedy splníme příslušná kritéria. Má to i druhou rovinu. Záleží velmi na kvalitě onoho řešení. Pokud to bude zaretušování problémů a jinak zůstane systém stejný, pak je legitimní otázkou, zda vůbec máme o společnou měnu usilovat. Neboť členství v euroklubu sice může někomu připadat jako prestižní záležitost, ale ono je to jako s těmi silnými a velkými auty. Buď mám nějakou lidskou kvalitu a sebevědomí, nebo kvalitu nemám a sebevědomí také ne. A v takovém případě mi nepomůže, když si u baráku zapakuji šestimetrovou limuzínu. Maximálně si budou sousedi poťouchle říkat: „Copak si asi ten pán kompenzuje?“ Přesně do takové situace se nyní dostali Slovinci a pro nás bude velmi poučné sledovat, jak s ní budou v příštích letech zápasit.

Ve skutečnosti nyní euro nepotřebujeme a navíc by přínosy vstupu byly zcela jistě daleko, daleko menší, než náklady a rizika. Počkejme si, co euro udělá samo se sebou a nehoňme se za ním. Jestli vyřešíme svoje strukturální problémy (které s otázkou měny v podstatě vůbec nesouvisejí), tak na nás euro poslušně počká.

Ladislav Velebný, poslanec ČSSD

Zveřejněno na blogu ČSSD.

ODS začala billboardovou kampaň, kde se zastává českých živnostníků před ataky levice a zároveň nabízí určitá zvýhodnění. Nic proti tomu, ale šel bych dál. Co pracující senioři, jimž se až příliš zpřísnily podmínky přivydělat si k důchodu?

Skutečné politické kouzlo však není skryto v penězích a přerozdělování, ale ve škrtání paragrafů. Existují například tři zákony, které by se daly podstatně zkrátit, což by přineslo obrovské zjednodušení života a podnikání normálních lidí. Předně je to stavební zákon, který je koncipován tak, aby odradil každého, kdo zde chce něco postavit. Troufám si říct, že kdyby tam nebyla třetina věcí, poklesne cena běžně postavené nemovitosti o dobrých dvacet procent.

Další normou je zákon o památkové péči, který přisuzuje klíčovou úlohu při rozhodování Národnímu památkovému úřadu, který o celé měsíce a někdy i roky protahuje řízení, přestože správní řád říká, že mají konat neodkladně. A poslední je daň z převodu nemovitostí. Zdá se mi absurdní celá ta debata, jestli daň má platit kupující nebo prodávající. Není nic lehčího než tuto daň už nezvyšovat, ale celou zrušit, protože není tak podstatnou částkou státního rozpočtu a navíc rozhýbá trh s bydlením.

No a na závěr jednu dobrou zprávu. V ústavně-právním výboru Senátu neprošel návrh ČSSD na omezení pracovní doby supermarketů v době svátků. Je to taková malá jiskřička naděje uprostřed politické polotmy.

http://www.pravybreh.cz/2013/05/16/jaroslav-kubera-spis-bych-skrtal/?utm_source=rss&utm_medium=rss&utm_campaign=jaroslav-kubera-spis-bych-skrtal

Jaroslav Kubera, předseda senátorského klubu ODS

Zveřejněno na blogu ODS.

Hrubý domácí produkt klesl v 1. čtvrtletí letošního roku v 17 evropských státech, včetně Česka, kde klesl o 1,9 %. Předpokládám ovšem, že politikové z těchto států nám budou nadále tvrdit, že jejich protikrizová opatření jsou ta nejlepší z možných a je zapotřebí je ještě zesílit a prohloubit…

Do toho pronáší Alena Vitásková, předsedkyně Energetického regulačního úřadu, následující slova: Letos na podporu obnovitelných zdrojů poputuje 44,4 miliardy korun. Tyto náklady v příštích dvaceti letech ještě vzrostou a Česko na ně nemá.
 Závidím ODS jednoduchost příští volební kampaně: stačí jen rozvěsit billboardy a vylepit plakáty s fotografiemi a jmény znovu kandidujících poslanců ČSSD (a že jich bude!), kteří se o tuto šílenost zasloužili!

 Americký Pew Institute to vyjádřil stručně: Nemocným mužem Evropy je dnes Evropská unie. A podle jeho výzkumu EU ztrácí vysokou rychlostí v očích svých občanů legitimitu. Obávám se ovšem, že lékem bude opět snaha o ještě větší integraci a transfery, vedoucí do pekel.

 Úřednice středočeského hejtmanství a blízká spolupracovnice Davida Ratha, teprve devětadvacetiletá Johana Novotná neodevzdala majetkové přiznání, ač v něm měla uvést pořízení bytu v Praze za 12 milionů korun. A novináři na ní začínají útočit, kde na ten byt vzala. Přitom lze předpokládat, že jí na něj půjčil strýček nebo levně nakoupila bezcenné akcie, které pak draze prodala.

 Pětina maturantů propadla z matematiky. Přitom beze zbytku platí slova Nassima Nicholase Taleba: Matematika nás neučí počítat, matematika nás učí myslet.

 Světový tisk se diví, jak mohl být pracovník americké ambasády v Moskvě Ryan Fogle, který se snažil pro CIA naverbovat agenta ruské tajné služby, takový idiot, když se nechal chytit s parukou, kompasem, balíčkem peněz a další výbavou hodnou padesátých let. Spekuluje se o kde čem, jen to nejlogičtější vysvětlení chybí: prostě to byl takový idiot.

Miroslav Macek, www.viditelnymacek.cz

Čteme, že solární zlatokopově vynašli novou fintu. Díky mezeře v zákoně nepostaví jednu velkou, ale třeba patnáct malých solárních elektráren nahňahňaných vedle sebe a budou kapsovat dotace. Zaslouží si to jen pousmání. Vždyť nekonečná je vynalézavost, jakmile jde o zisk, a neexistuje zákon, který by dokázal touhu po zisku přivést do takzvaně rozumných mezí.

Je jen jedna cesta - technický a vědecký pokrok. Jakmile budou k disposici akumulátory elektrické energie dostatečně kapacitní, levné a životní prostředí nezatěžující, nebude třeba takzvané obnovitelné zdroje energie dotovat. Navíc, ony přestanou být takzvaně obnovitelné, budou to regulérní a smysluplné zdroje energie – zde hlavně vítr a sluneční záření. Dokud tato zásadní podmínka splněna není, je to všechno jenom podfuk a politická hra, což je druhá stránka podfuku.

Podfuk stojí na jednoduchém principu. Je třeba rozhodovací orgán přesvědčit, třebas argumenty, lépe a častěji korupcí, že to či ono je třeba podporovat ze státní kasy. No a pak to jede. Na konci je poslanecká vyšetřovací komise, když nehoráznost překročí meze veřejného nezájmu. Vyšetřovací komise pak dospěje k závěru, že je všechno v pořádku. Jako v té klasické anekdotě: Vždyť tam všichni byli!

Ondřej Neff, www.neviditelnypes.cz

Židé slaví, stát Izrael si připomíná v těchto dnech 65 let od svého založení. Palestinští Arabové tehdy odmítli rezoluci OSN, která dělila Palestinu na stát židovský a arabský. I proto je třeba považovat tzv. stát Palestina i jeho velvyslanectví v Praze za ilegální. Viz petice dole! Mnozí Palestinci se také podíleli na nacistických válečných zločinech. 

Významný muslimský představitel jeruzalemský velký muftí Al-Husajní se za II. Světové války ve své fanatické protižidovské nenávisti dal do služeb nacistů. V době kdy hitlerovské hordy vraždily miliony lidí, tak Al-Husajní nabídl Henrichu Himmlerovi zformování Arabské islámské armády k boji proti Britům. Dále se podílel na vytvoření chorvatské divize SS Handžár slouženou převážně z bosenských muslimů, která se v bývalé Jugoslávii podílela na masakrech srbských civilistů včetně žen a dětí. Po válce měl být muftí souzen ve Francii za válečné zločiny, ale povedlo se mu utéct do Egypta. Mezi mnohým i Araby je stále populární.

Valné shromáždění v listopadu 1947 odsouhlasilo rezoluci, podle které měla být Palestina rozdělena na dva státy, židovský a arabský. Zatímco Židé rezoluci uvítali a souhlasili s ní, Arabové nikoliv. Dne 14. května 1948 se židovský stát Izrael stal skutečností a okamžitě byl napaden vojenskou přesilou sousedních arabských zemí. Arabové se netajili tím, že poražení Židé budou zatlačeni a naházeni do moře. To se nestalo jedině proto, že Izrael agresory s významnou pomocí zbraní dodaných z Československa porazil. Území určena Arabskému státu pak anektovaly Egypt a Jordánsko. Ten proto v Palestině nevznikl vinou samotných Arabů!           

Na konci osmdesátých let vyhlásil Jásir Arafat tzv. stát Palestina, který ovšem z hlediska mezinárodního práva neexistuje. Toto území nemá mezinárodně uznávané hranice a navíc jednání významné části palestinských vůdců, kteří odmítají uznání Izraele, členské země OSN, je v rozporu s mezinárodním právem a porušením Charty OSN.  Mír na Blízkém východě nevznikne jednostrannými kroky typu protiprávního vyhlašování nelegitimních států, ale musí se se k němu dospět po jednání všech zúčastněných stran. Podmínkou však je, aby Arabové nejdříve bezpodmínečně uznali stát Izrael. Pokud toho ovšem teroristé z Hamásu ovládající pásmo Gazy nejsou schopni, pak mají Palestinci smůlu.

A když právně neexistuje stát Palestina, nemělo by být trpěno ani jeho velvyslanectví v Praze. Proto žádáme vládu České republiky, aby jej zrušila a palestinské diplomaty vypověděla. Podepsat petici je možné zde.
 
Jan Ziegler

Zveřejněno na blogu iDNES.cz.

Z fungování církve bychom si vzít příklad mohli. Ačkoliv je církev kritizovaná za svoje postoje a negativa, je tu přes dva tisíce let. A funguje.

Volba papeže patřila k nejsledovanějším tématům minulých dnů. K překvapení mnohých se podařilo zvolit papeže bez jasného favorita, bez koalic, lobbistů typů Šloufa a Dalíka a také v rekordně krátké době. Média i analytici se ihned pustili do hledání něčeho zajímavého či pikantního na tomto muži. Nedařilo se jim, a tak aspoň použili informaci o tom, že papeži Františkovi byla v mládí odoperována jedna plíce. Protože to nabízí spekulace, zda s jednou plící může takový úřad zvládnout.

Osobně vkládám do nového papeže naději. Už jeho první veřejné pozdravení ukázalo směr jeho cesty. To, že si vybral jméno František, tedy odkaz k chudobě, pokoře, je znamením, kam se církev vydá. A měli bychom se nechat inspirovat. Doba je pohnutá, ale za vše mohou lidé, kteří v ní žijí. Je to tedy na nás. Papež František může ukázat směr, ale bude na nás, zda to přijmeme a vydáme se tam.

Nemohu se nevyjádřit k rezignaci papeže Benedikta XVI. Ukázal celému světu, že ví, kdy má odejít, na rozdíl od jiných. Je to ukázka velkého člověka, který ví, kdy má dát prostor někomu jinému s více silami či s novým nábojem. I toto rozhodnutí, ač je neobvyklé a netradiční, může být inspirací pro nás a pro naše vedení.

Jiří Blažek, předseda krajské organizace TOP 09 na Vysočině

Zveřejněno na serveru TOP09.

Před pár dny se uskutečnil zajímavý seminář s názvem »Možnosti transformace KSČM a role antikomunismu«. Stalo se tak při příležitosti vydání práce kolektivu politologů a sociologů s názvem Mezi masovou a kartelovou stranou: možnosti teorie při výkladu vývoje ČSSD a KSČM 2000–2010. Mezi panelisty tam usedli spolu se mnou i sociolog Ondřej Slačálek a jeden z autorů knihy, politolog Michel Perottino. Ve vztahu ke KSČM tam zazněla především otázka nedostatečné transformace strany.

Má odpověď na hlavní otázku byla, že KSČM určitou strategickou proměnou (transformací) prošla již při svém vzniku. Jejím jádrem byla distance od mocenského a ideového monopolu a přijetí myšlenky ekonomické a politické plurality. Odmítl jsem ztotožňovat transformaci se sociáldemokratizací a s přijetím kapitalismu jako status quo. Strategickou alternativou KSČM je demokratická inovace myšlenky socialismu a na tomto základě je naším úkolem reagovat na aktuální vývoj (tedy reagovat programovou i organizační adaptací a ne další proměnou naší politické identity).

Na seminář bezprostředně reagoval v tisku jeden z účastníků Alexandr Mitrofanov článkem Nad vějířem východisek z krize (Právo, 4. května). Kvitoval, že se KSČM na jedné straně kriticky vymezuje vůči stalinismu a na druhé straně se nevzdává myšlenky na sociální a politické revoluce bez autoritářských excesů. A zamyslel se přitom nad připraveností stranické scény na hloubku systémových problémů, které nás čekají. Varoval před zneužitím nálad k upevnění pozic oligarchů a k posílení politických zisků populistických projektů jako je např. Úsvit senátora Tomia Okamury.

Na tento článek polemicky navázal další účastník semináře Antonín Rašek svým komentářem KSČM levicovému radikalismu překáží (Právo, 6. května). Uznal, že téma další transformace KSČM je mylné, pokud strana nechce být ani sociálnědemokratickou ani stalinistickou. Rozvedl ovšem Slačálkovu myšlenku, že KSČM pouze vytěžuje zdání radikální strany a ve skutečnosti je subjektem spíše konzervativním. Jeho závěr zní, že současná podoba kdysi masové a dnes přestárlé KSČM je překážkou institucionalizace skutečně radikální levice.

Podle Raška může radikální levicovou roli potenciálně plnit jen ČSSD. KSČM je pro něj konzervativně zatížená svou minulostí a Okamurův projekt zase vábí jen krátkodechým populismem. Poté, co populismus u nás už diskreditovaly Věci veřejné, Rašek věří v návrat rozhodující role tradičních stran, přestože důvěra v ně zejména u středních vrstev zatím spíše klesá (příkladem může sloužit úspěch italského hnutí Pět hvězd komika Beppeho Grilla).

Se závěrem, že radikální levicí není KSČM, ale ČSSD, lze však těžko souhlasit. Sami autoři diskutované knihy píší o ČSSD jako o subjektu, který spíš naplňuje znaky kartelové strany. Tedy strany prorůstající do mocenského aparátu dnešního státu, posouvající se od radikálních programových vizí k pragmatickým politikám v rámci daného systému. Nemluvě o opakovaných aliancích s politickou pravicí. KSČM takovou stranou není a jasně jsem účastníkům semináře sdělil, že ani nechce být.

Důležité je vypořádat se se Slačálkovou myšlenkou, že odkazy KSČM na socialistickou alternativu jsou jen nostalgickými stereotypy, zakrývajícími nedostatek nových nosných radikálních myšlenek. Rašek to dokonce dotahuje do tvrzení, že nenabízíme žádné vlastní vážné aktuální téma. Přitom jsem na semináři přímo před ním jako příklad radikální myšlenky uvedl požadavek strategického řízení společnosti či akcent na hospodářskou demokracii. Doplnit lze odvahu při solidárním rozdělení daňového břemene či pevné regulace finančního sektoru. Tedy oblasti, kde hrozí ze strany ČSSD spíše drobečková politika.

Praktické důkazy, že KSČM není do minulosti zahleděná strana, ale skutečná radikální levicová síla se strategickou perspektivou, lze snášet i v diskusi na připravované ideové konferenci KSČM, která proběhne 25. května. Je to šance ukázat potenciál strany, která v krizi neplní jen tribunskou roli k protestním voličům a neposkytuje jen útěchu nespokojeným, ale také může garantovat reálné a zásadní levicové změny ve společnosti. Tedy to, co stále větší část společnosti očekává.

Jiří DOLEJŠ, místopředseda ÚV KSČM

Zveřejněno na serveru KSČM.

Schválení opatření ke zvýšení transparentnosti akciových společenství v původní vládní úpravě vnímám jako malý krok vpřed. Cílem návrhu je omezit anonymitu některých akcionářů, která může být využita pro korupci, nebo legalizaci výnosů z trestné činnosti.

Na druhé straně od tohoto vládního zákona nemůžeme očekávat zázraky. Experti se totiž shodují, že prostřednictvím například daňových rájů se ti, kteří se chtějí ukrývat, budou schovávat dál. I na tomto ne úplně ideálním zákoně je vidět, že se dnešní vládě příliš nedaří efektivní boj proti korupci.

Nedávno bylo v médiích prezentováno, že paní Karolína Peake, místopředsedkyně vlády a předsedkyně Vládního výboru pro koordinaci boje s korupcí, nemá ani pořádnou kancelář. Což naznačuje, jak velkou prioritu má boj s korupcí a šedou ekonomikou u naší současné vlády.

Skutečným problémem dnešní rozpočtové krize není sociální stát, ale daňové úniky, a to nejenom u nás, ale i v EU.

Chtěla bych připomenout studii, kterou si objednal sociálně-demokratický klub (S&D) v Evropském parlamentu  -  studii o daňových únicích, kterou vypracoval tým odborníků pod vedením ředitele institutu Tax Research UK,  pana   Richarda Murphyho.

Podle této studie, únik kapitálu, šedá ekonomika a různé daňové optimalizace, kterými se podniky snaží vyhnout daním, připraví státy Evropské unie, každoročně, o zhruba 1 bilion eur na daňových výnosech. Tato ztráta veřejných příjmů hraje podstatnou roli ve výši deficitů státních rozpočtů a nárůstu státních zadlužení, což nepříznivě ovlivňuje úroveň veřejných investic, růstu a zaměstnanosti.

Podle této britské studie jenom české veřejné rozpočty přišly v roce 2009 o 230 miliard Kč. To jsou peníze, o které by měla vláda usilovat.

Proto doufám, že tento malý krok není posledním a očekávám další vládní návrhy, které budou efektivně bojovat s šedou ekonomikou.

Dana Váhalová (ČSSD), poslankyně

Zveřejněno na blogu ČSSD.

Když jsem byla zvolena předsedkyní Poslanecké sněmovny, byl mi svěřen klíč číslo pět od železných dveří v kapli sv. Václava v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Na dveřích je sedm zámků, za nimi se otevírá cesta do Korunní komory, kde jsou uloženy české korunovační klenoty. Zajímalo mě, kdy vznikla tradice "klíčníků" a kdo byli mí předchůdci.

Historie samotných klenotů je barvitá a dobrodružná, stejně jako byly dramatické časy jejich vzniku. Karel IV. jim věnoval mimořádnou pozornost. Jeho úsilí o povznesení významu Českého království bylo soustavné a promyšlené. Připravoval se na svůj životní úkol, na převzetí správy země, na důležitou pozici v říšské politice. Novou královskou korunu nechal zasvětit sv. Václavu a na lebce tohoto světce měla být koruna trvale uložena. Sejmuta mohla být pouze na jeden den, den královské korunovace. Karlův učitel, pozdější papež Kliment VI. stvrdil listinou z května 1346 výjimečný způsob ochrany této koruny. Stanovil také trest pro toho, kdo by se jeho příkazem neřídil. Ochranu koruny posílil sám Karel IV. vydáním korunovačního řádu z roku 1347. Avšak z Karlovy doby neexistují informace o klíčích či jejich držitelích, kteří by za bezpečnost pokladu odpovídali. Ve vzrušených časech po Karlově smrti klenoty "cestovaly". Nejprve na Karlštejn, později císař Zikmund dokonce vyvezl svatováclavskou korunu ze země. Ale již v roce 1436 se koruna na Karlštejn šťastně vrátila a právě v té době vstoupily do dějů klíče. Pro ochranu klenotů v kapli sv. Kříže na Karlštejně byl zřízen úřad karlštejnských purkrabí: dvě osoby, jedna z řad vysoké šlechty, druhá byla reprezentantem stavu rytířského. Ochranu klenotů stvrdili přísahou, za její porušení byl trest smrti. Kaple byla zapečetěna, uzamčena, klíče uloženy na Pražském hradě.

Později si ponechal klíče sám panovník a v bouřlivých válečných časech se klenoty pohybovaly nejčastěji mezi Vídní a Prahou. V srpnu 1791, po návratu pokladu "domů", byl zřízen úřad dvou strážců koruny, držitelů klíčů. Spolu s klenoty byl do Korunní komory umístěn i korunní archiv – ten byl uzamčen pěti zámky a klíče od nich získaly další významné osobnosti. Tak vznikl počet sedmi držitelů klíčů. Ti se v průběhu let měnili v závislosti na změnách zemského zřízení.

Klenoty fascinující ceny

Je známo několik zajímavých momentů, které s klíči a klíčníky souvisejí. Například v roce 1911 byli svoláni klíčníci do svatovítské katedrály z ryze praktických důvodů: neutěšený stav přístupových dveří do Korunní komory. Zámky na dveřích byly zrezivělé, bylo nutno je restaurovat.

Dramatičtější však byla situace v roce 1938. Nutnost zabezpečení klenotů byla akutní. Tajná akce byla vedena pod značkou KFC – klenoty fascinující ceny. Dne 15. září 1938 se sešlo všech sedm držitelů klíčů a souhlasili s převozem klenotů s tím, že se svých klíčů (kromě prezidenta E. Beneše a předsedy vlády M. Hodži) dočasně vzdají. Místo plánovaného nového úkrytu jim nebylo známo. Dnes víme, že to byla Žilina, pobočka Národní banky. Tam klenoty dorazily 20. září 1938, ale již 6. října se vracely zpět do Prahy, uloženy byly v trezoru prezidenta republiky. V době protektorátu měl jeden klíč v držení pražský arcibiskup, tři klíče říšský protektor, tři prezident Emil Hácha.

Po svém příchodu do Prahy si Reinhard Heydrich nechal shromáždit všech sedm klíčů a 19. listopadu 1941 vstoupil do korunní síně. Traduje se, že si na hlavu vložil svatováclavskou korunu, ale definitivní potvrzení tohoto skutku neexistuje. Ovšem víme, že zpět vrátil pouze tři klíče prezidentu Háchovi a čtyři si ponechal. I od těch "prezidentových" si však nechal zhotovit kopie. V únoru 1944 byly klenoty okupanty zazděny ve Starém královském paláci, přizván byl i zlatník Grünwald, který měl odhadnout jejich cenu. Celá akce byla důkladně zdokumentována. Naštěstí Němci nestačili poklad vyzvednout, o místě úkrytu vypověděl později K. H. Frank.

Na celou tuto historii myslím, když beru klíč číslo pět do ruky, když vystupuji po točitých schodech do Korunní komory, když mohu být svědkem toho, jak klenoty fascinující ceny – ceny duchovního poselství – opouštějí na čas svůj úkryt, aby mohly potěšit každého z nás a připomenout nám, co všechno znamenají. Připomenout nám, že k nim musíme přistupovat s nejvyšší úctou.

Miroslava Němcová (ODS), předsedkyně Poslanecké sněmovny PČR

Zveřejněno na blogu ODS.

Tak, a to jsem si myslel, že politické strany jsou "politické" strany. Asi ne; no nic, začíná nová éra. Éra menšin v politice.

Už tady máme politickou stranu křesťanskou. Taky přírodo-ochranářskou. Teď se, s trochou smůly (a spoustou politické korektnosti), podaří založit stranu menšinovou - romskou. Co bude následovat? Strana vietnamsko/stánkařská? Nebo půjdeme ještě dál a naši homosexuální spoluobčané založí také svou stranu (a proč ne, mám mezi nimi přátele a budu je v tom podporovat)? Potom můžou následovat vegetariáni, kteři budou chtít v Parlamentu prosadit svoje zájmy. Napadá mne, že i kuřáci by teď, v době, kdy jsou vyháněni z restaurací, mohli založit stranu a snažit se bránit své zájmy přímo z poslaneckých lavic. A co politická strana přátel žehu, politický klub odpůrců rychlostních limitů, politické sdružení bílých Čechů (proč ne, když může jedna rasa/národnost, proč by nemohla jiná?). Nakonec se tato šílenost zvrhne tak, že si svou stranu založí squatteři, sprayeři, sdružení sběračů barevných kovů. Pozadu nezůstanou ani pedofilové, vařiči pervitinu, oběti únosů UFO. Všichni budou chtít své zájmy prosazovat v Parlamentu. Mají na to přece právo, ne? Stačí mít české občanství a mít nějaký společný, skupinový zájem. Být v nějaké menšině. A v situaci, kdy český volič, zhnusený stávajícími politiky a situací v zemi, hledá alternativu anebo jen z recese je schopný dát svůj hlas ve volbách komukoliv, to může být pěkně nebezpečné. Může se stát, že Sněmovnu ovládne koalice, složená z několika takových „stran“ (samozřejmě tam nebude chybět pan Kalousek, on se k někomu přidá). Následky si snad dokáže představit každý.

Politická strana nemůže být zájmová skupina. Zájmová skupina nemůže sedět v zastupitelstvu obce, města, kraje, ani v Parlamentu. Zájmová skupina by trvale byla ve střetu zájmu, tedy neoprávněná hlasovat, rozhodovat.

Romové zakládají politickou stranu. Zase. Co od toho očekávají? Větší páku na získání dalších výhod? Potom se ptám, jaké další výhody ještě můžou chtít? Pan Tancoš říká: „Chceme ukázat majoritní společnosti, že chceme být plnohodnotnými partnery. Narodili jsme se tu, jsme tu doma“. Neměl by pan Tancoš (a podobní chytráci) začít u romských rodin? Jak napomůže romská politická strana tomu, že Romové budou své děti učit češtinu, vychovávat je k hygieně, zodpovědnosti a slušnému chování? Neměl by pan Tancoš soustředit svou pozornost na Romy samotné, pokud opravdu chce dosáhnout jejich začlenění do společnosti? Není to společnost, kdo se musí přizpůsobit. Přizpůsobit společnosti se musí každý, kdo tady chce žít. Pokud to někdo nechce nebo toho není schopen, nemá nárok na výhody a pomoc, nemá tady co pohledávat. Politická strana panu Tancošovi nemá pomoci začlenit Romy do společnosti. Pan Tancoš chce pomocí politické strany ještě více zvýhodnit určitou skupinu lidí nad společností. Do češtiny přeložené prohlášení pana Tancoše („Narodili jsme se tu, jsme tu doma“) podle mne znamená: „Můžeme si dělat, co chceme a vy nám to umožníte“. To je podle mne jediný důvod k existenci romské politické strany. Poradci, koordinátoři, neziskovky, mačety, no a teď na společnost chtějí tlačit přes politiku. Myslím si, že nastal čas se ozvat. Důrazně a nahlas. Nejsme to my, společnost, kdo se musí přizpůsobit. Můžeme pomáhat, a to děláme. Každý z nás přispívá, a to i na úkor své vlastní rodiny. Mnohým z nás se to nelíbí, protože to nemá efekt. A efekt to mít nemůže, protože většina Romů se NECHCE začlenit do společnosti. Většina Romů chce větší podporu od společnosti ke svému stávajícímu způsobu života. A to je motiv k založení romské politické strany. Je čas se ozvat.

Mnozí mne nazývají rasistou, někdo populistou. Nejsem rasista, jen žádám pro všechny stejná práva A STEJNÉ POVINNOSTI. Nejsem populista, nehledám popularitu, hledám pomoc, kterou nám má poskytovat tento stát, ale nedělá to. Hledám podporu, abych mohl hájit zájmy společnosti, zájmy většiny, tak jak pan Tancoš hájí zájmy menšiny. Ale dokud jsem sám, kdo nahlas říká to, co si myslí většina, nemám šanci. Jediné, co jsem si vysloužil, je obvinění z hanobení rasy a vyšetřování policií. Kam to povede, když všichni budeme mlčet a čekat, až to „zařídí někdo jiný“?
 
Otto Chaloupka, poslanec za Věci veřejné

Zveřejněno na blogu iDNES.cz.

V USA nastal takový rozmach těžby plynu z břidlic, že elektrárny na něj šmahem přecházejí a způsobují tak velký cenový propad uhlí. To pak míří do Evropy, kde naopak vytlačuje drahé elektrárny na plyn - Německo už zavřelo několik nových plynových elektráren a několik jich provozuje se ztrátou.
 Jsem velmi zvědav, jaká cla či dotace zase EU vymyslí, a která pochopitelně do posledního haléře a centu zaplatíme my, spotřebitelé. Pravděpodobnost, že by eurounijní politikové konečně ponechali tuto oblast na trhu, jeví se mi totiž nulová.

 Politikové jsou holt nepoučitelní, zvláště z historie. Jinak by totiž v USA nezakázali plány na plastovou pistoli, která se dá vyrobit na 3D tiskárně. Věděli by totiž, že pokud už je nějaký vynález na světě, dá se jeho jakékoliv využití snad poněkud pozdržet, ale rozhodně ne zákazem zlikvidovat. Takže tato technologie se stejně bude neustále vylepšovat a její užití rozšiřovat a my se budeme muset naučit žít jak s jejími přívětivými, tak nepříjemnými stránkami. Jako vždy v minulosti, v současnosti i budoucnosti.

 Slova, která děsí: „Mým zásadním cílem je zastavit úpadek země.“
Pronesl je totiž Vladimír Špidla…

Miroslav Macek, www.viditelnymacek.cz

Sociální demokraté navrhují, aby byly zveřejňovány všechny restituční žádosti týkající se restitučního majetku. Pokud zákon projde, vznikne tím bolavý palec, na který bude ustavičně někdo dupat. To je samozřejmě cíl onoho návrhu. Ale, celkem vzato, čekaný a logický důsledek.

Církevní restituce, to je jeden z mála vytčených cílů, kterého současná koalice dosáhla. Bohužel, je to cíl, ve kterém se rozchází s přáním a míněním větší části veřejnosti. Kdyby byly církevní restituce předkládány voličům jako jedna z hlavních priorit, těžko by strany současné koalice vyhrály volby. Podobně jako penzijní reforma jsou církevní restituce opatření, které není většinově přijato s porozuměním a sympatií.

Zajímavý na tom všem je souhlasný postoj katolické církve. Zajímavý v tom, že tato organizace projevuje cit a pochopení vůči veřejnosti, a je jí tudíž jasné, že odpor proti návrhu odporuje zdravému rozumu, a tudíž by se obrátil proti ní samé. Kdežto cit pro mínění veřejnosti je něco, co je předkládáno nevidomým očím současných předáků ani ne v čínských znacích, ale v nečitelných hieroglyfech rongo rongo. Výrok ministra zemědělství Bendla o tom, že by veřejnost byla zbytečně znepokojována, by mohl figurovat ve sbírce nazvané "The Best of Milouš Jakeš".

Veřejnost je především znepokojována tím, co vláda provozuje, a nechť je nadále ponecháno na občanech, aby se znepokojovali nebo neznepokojovali nad tím, kdo všechno a za jakých podmínek se přihlásí o majetek, který je rozhodnutím vlády k mání. A že to bude bolet? Inu, církevní restituce jsou bolavý palec.

Ondřej Neff, www.neviditelnypes.cz

Sleduji celý týden prezidenta Zemana a připadá mi to, jako by onou "virózou", která je oficiálním
zdůvodněním čtvrtečního Zemanova prostorového tápání při odemykání korunovačních klenotů, trpěl
po celý týden. Z kraje týdne se rozhodl, že zatočí s rallye sportem a chce ho zakázat. Údajně jeho
sledování vede k vyšší agresivitě řidičů na silnicích. Pokud se viróza pana prezidenta protáhne,
možná se v podobné logice rozhodne zatočit s boxem, karate, rugby a jediný prezidentem schválený
sport bude petangue - ovšem s povinnou přilbou. V úterý pan prezident nepřekvapil při svém projevu
v poslanecké sněmově. Navázal na svou předvolební agresivní rétoriku a pustil se nevybíravým
a nedůstojným způsobem do ministra zahraničí. I když vlastně překvapil, nemluvil o straně LIDEM...
Ve čtvrtek pak již zmíněné odemykání korunovačních klenotů. Snad se o víkendu prezidentův stav
zlepší a nebudeme čelit podobným "zemanovostem" i v týdnu příštím.

Jiří Rusnok, poslanec LIDEM

Opatrný přístup je zde na místě. Ukončení spolupráce a majetkové účasti ve společnosti IZIP je
potřeba provést důkladně a vyvarovat se chyb, které mohou stát další finanční prostředky
v budoucnu. A to je nepřípustné.

Jiří Rusnok, poslanec LIDEM

Sledujeme bizarní debatu o tom, kdo všechno napsal ten či onen koncept podoby prezidentské amnestie. Jsem dotazován, jestli ji psal spíš Koudelka, nebo Hasenkopf. To je ale dokonale absurdní, podobně jako když se mě ptají, jestli by Livie Klausová měla, nebo neměla být velvyslankyní na Slovensku. Stejně jako by velvyslanci neměli být jmenováni na základě veřejné ankety, tak také postup při přípravě amnestie v civilizované zemi by měl mít svá pravidla, která je radno dodržovat.

Naše novoroční amnestie, to není ledajaká věc. Její vinou se na svobodě ocitli pachatelé nejtěžších hospodářských trestných činů, jako pánové Provod, Pitr, Chvalovský… Něco podobného bychom sotva hledali v našem civilizačním okruhu. Naprosto ojedinělý případ velkorysosti a šlechetného milosrdenství. Jen jestli déšť milosrdenství padá na ty pravé.

Zločiny, kterých se amnestovaní dopustili, představují miliardové škody a otázka zní: Kdo měl a má zájem na tom, aby tito lidé se ocitli na svobodě a aby nemuseli pykat za to, co spáchali?

Řeči o milosrdenství, které zazněly z úst premiéra  a prezidenta, jsou ve skutečnosti naprosto prázdné a falešné. Navíc existují vážná podezření. Už v případě milostí prezidenta republiky v minulých letech se už v řadě případů mluvilo a psalo o tom, že mohly být zaplaceny. Dokonce padla taxa 2 000 000 korun za milost – viz případy Kadlecová, Kratochvíl a další. V mé vlastní poslanecké kanceláři v Ostravě se na mne opakovaně obrátili rodinní příslušníci vězněných s tím, že se přece vyznám a abych jim poradil, kam mají na Hradě složit peníze. Dokonce se na mě i zlobili, že jim nejsem ochoten pomoci. Proto jsem se těmito kauzami zabýval. Dal jsem podnět na změnu zákona, obrátil jsem se na policejního prezidenta, ministra vnitra i nejvyššího státního zástupce. Dopis, který jsem od policejního prezidenta dostal, byl kuriózní až groteskní.

Policejní šetření v kauze Kadlecová bylo podivným způsobem odloženo. Ptal jsem se, pokud se nepotvrdilo podezření z úplatku, proč se nezkoumalo, kdo uvedl do oběhu pomluvu. Policejní prezident uznal, že mám pravdu a že by se to asi mělo udělat – a že nevylučuje, že tak opravdu učiní. Poučné.

Milosti, to je ale jen příštipkaření. Amnestie s miliardovými podvody, to je jinačí kafe. Veřejnost amnestii nepřijala a existuje veřejný zájem, aby bylo objasněno, jakým způsobem se k ní došlo. Proto byly oficiálně položeny otázky všem – prezidentské kanceláři, premiérovi i ministru spravedlnosti. Všichni byli požádáni, aby sdělili, kdo se podílel na přípravě rozhodnutí prezidenta republiky, jakým způsobem rozhodnutí vznikalo, kdo měl k tomuto rozhodování přístup a kdo ho ovlivňoval. To, co jsme se měli dovědět, neměly být jen nějaké pocity a intuice, které předvedl nový kancléř Mynář. Stejně nám nepomáhá „královské“ prohlášení Václava Klause ve stylu: „L'Etat c'est moi“ – „Já, hlava pomazaná, jsem rozhodl a basta!“

To, co jsme chtěli slyšet a čeho se nám mělo dostat, měla být jasná a přesná informace, jak se administrovalo a provedlo rozhodnutí, které má v demokratickém státě vždy svá jednoznačná pravidla. Vždy musí být zjistitelné, kdo na čem pracoval, kdo co dodal a podepsal. Vše muší mít své pořadové číslo, musí podléhat spisovému zákonu. Nežijeme ve středověku, Pražský hrad není sídlem monarchy, správa státu je volena občany a je ve svém výkonu odpovědná občanům. Pro každé rozhodování musí existovat nějaké materiální podklady, texty, které někdo podepsal, které někdo musel řádně zadministrovat. A teď se podívejme na obraz, který nabízí diskuse o amnestii. Jako by nic doložitelného neexistovalo a vše se řešilo snad ad hoc, ústně. Prezidentská kancelář ani Strakova akademie přece nejsou žádný letní tábor. Jak to, že dosud nevíme ani to, kdy dostal amnestii premiér k podpisu? Kdy ji vůbec podepsal? Byly dodrženy zákonné lhůty? To nevíme, protože nám nikdo nic konkrétního nedodal. Je tedy vůbec platná? Amnestie tak nějak vznikla v mlžném oparu mezi Pražským hradem a Strakovou akademií. Nezbyly po ní žádné viditelné stopy. A ti, co s ní  měli kdysi cosi do činění, sdělují maximálně svá tušení.

Úžasné. Právě tohle je ideální prostor pro korupci. Ať se nikdo netváří, že je vše v pořádku, a ať nám neříká: Vyšetřování skončilo, zapomeňte! Vyšetřování této skandální, dle mého protiústavní amnestie, bohužel ještě ani nezačalo.

Lubomír Zaorálek, místopředseda ČSSD a PSP ČR

Zveřejněno na blogu ČSSD.

Lidé se mě ptají, jestli mám strach z voleb. Odpovídám, že nemám. Říkám to i navzdory tomu, že komunisté na 1. máje prohlásili, že jsou připraveni vstoupit do vlády. Ptám se, co by tam chtěli dělat?
 
Snažit se sami podnikat prostřednictvím státních institucí? Likvidovat živnostníky vysokými daněmi? Je to možné, ale jsou to recepty, které už dnes nefungují. Navíc si myslím, že ČSSD s nimi hraje jen takovou hru a ke skutečné moci je nepustí.

Sociální demokraté jsou dnes pod vidinou vítězství v rauši, dělají jednu chybu za druhou, hádají se, což mě vede k závěru, že vůbec nic není rozhodnuto. Když v určité chvíli půjde tvrdé na tvrdé, když se vyhraní zájmy jedné části společnosti proti druhé části, půjde ODS zase nahoru, protože stále ještě reprezentuje pracovité lidi, co mají rádi svobodu.

Z čeho mám strach je jedině vláda ČSSD s Kalouskem, což je stále reálnější varianta. Na druhou stranu bych to sociální demokracii přál.

Jaroslav Kubera, předseda senátorského klubu ODS

Zveřejněno na blogu ODS.